Mike D. The Beastie Boys

Michael Diamond, better known as Mike D (born November 20, 1965)

https://www.youtube.com/watch?v=W_CJsTC1o-E

Měl jste učitele nebo někoho, kdo vás vedl? Pokud ano, co jste se od něj naučil, co vám dal?

Pořád nějakého hledám. Měli jsme štěstí a potkali jsme lidi, kteří nás vždycky postrčili dál, řekl bych, že to vlastně byla jedna pomocná ruka za druhou. Například David Pardone s námi natočil první desku v Rat Cage Records, musíme poděkovat Ricku Rubinovi a Russellovi a tak dále. Jako inspiraci bych chtěl uvést svého staršího bratra, New York, jeho hudbu a kulturu, a pak taky kamarády, z nichž se posléze stali kolegové v kapele.

Jaká byla vaše první práce v oboru a jak jste k ní přišel?

Kromě hraní jsem měl spoustu všelijakých zaměstnání, abych se uživil, ale první práce v tomhle oboru byla skupina Beastie Boys. Nejdřív jsme byli s Adamem Yauchem a Johnem Berrym kamarádi, chodili jsme na různé koncerty, pořád jsme někde lítali, až jsme postupně dospěli k názoru, že bychom si chtěli a mohli založit vlastní kapelu.

Jak jste se prosadil a co s vámi ta velká událost udělala?

Prosadili jsme se asi hned při prvním koncertu, dá-li se tomu vystoupení tak říkat. Bylo to na šestnáctých nebo sedmnáctých narozeninách Adama Yaucha. Oslavu jsme zorganizovali v půdních prostorách na Upper West Side. Dave Parsons tehdy měl dole na Manhattanu nahrávací společnost Rat Cage, specializoval se na punk a rock. Tehdy taky byl na oslavě, pak za námi zašel a nabídl nám: „Kluci, kdybyste chtěli desku, tak stačí říct. Dáme ji dohromady.“ A tak jsme se dostali do kurzu. Tehdy jsme společně hráli dva tři dny, víc ne.

Co vás den co den motivuje k další práci?

Připadá mi, že jsme měli obrovské štěstí a jsem hrozně rád, že můžu pracovat se dvěma nejlepšími kamarády, takže jsem vděčný za každý den společné práce. Nahrávání a zpívání nás baví, navíc prostřednictvím hudby můžeme ventilovat i to, co se děje kolem nás i v nás, to je paráda.

Jaké vlastnosti vám nejvíc dopomohly k úspěchu?

Smysl pro detail. Ale to je asi samotná podstata, jinak by se člověk dřel jako mezek, ale nikam by nedošel. A taky člověk musí věřit tomu, co dělá, musí být přesvědčený o tom, že právě k tomuhle byl stvořený. Sám nejsem dokonalý příklad, jelikož zpočátku jsme byli jen nadšenci a posluchači, s hraním jsme začali vlastně docela pozdě. A když už jsme začali, hráli jsme pro radost, nabídka na výdělek byla dost nečekaná. Mám dojem, že jsme výjimka, která potvrzuje pravidlo, protože vím, jak druzí dřou, aby mohli natočit první desku. Mám dost známých, kteří zkoušeli a hráli jako o život, ale cíle nedosáhli. Pak zase znám lidi, kteří taky makali jako šílení a nakonec se prosadili. Každopádně nadšení nestačí, je třeba ještě oddanost a vytrvalost.

Kdybyste na samém začátku věděl to, co víte dnes, co byste tehdy udělal jinak?

V první řadě chci říct, že každou chybu nebo neúspěch považujeme za zdroj změny a posunu dál – bez nich bychom se byli tolik nenaučili. I proto jsme k sobě maximálně otevření a upřímní, nemá cenu, abychom si lhali do očí. Jsme tým, děláme všechno společně, nehrajem si každý na svém písečku. Kromě jiného klademe obzvlášť velký důraz na kamarádství, takže ať se ve světě hudby děje cokoliv, my držíme spolu. To nás taky hodně posiluje. Sice nám nějakou dobu trvalo, než jsme na to přišli, ale teď je to pravidlo číslo jedna.

Jaké největší ponaučení jste si odnesl?

Největším ponaučením pro mě jako hudebníka je, že s lidmi mám vždycky jednat co nejslušněji, ať dělají cokoli, ať se jedná o kohokoliv. Prostě s každým jednám zdvořile.

Která alba vás oslovila?

The Slits – „Cut“

Bad Brains – „Attitude: The ROIR Sessions“

Sly & the Family Stone – „There´s a Riot Going On“ 

Run-D.M.C. – „Run-D.M.C.“

Stevie Wonder – „Talking Book“

Měl jste jako dítě v pokojíčku plakáty na zdi? Kdo na nich byl?

Byli to Isaac Gates a Beatles (plakát k albu White Album).

Která představení, akce nebo koncerty vás nejvíc zaujaly?

The Commodores, Bob Marley a the Waiters a Kurtis Blow v Madison Square Garden v NY v roce 1979.

The Clash v Palladiu v New Yorku.

Bad Brains, bar Country, Blue Grass & Blues v New Yorku.

Které písničky vám přirostly k srdci?

Bob Dylan – „Forever Young“

Beatles – „Across the Universe“ nebo „It´s All Too Much“

Public Enemy – „Bring the Noise“

Stevie Wonder – „10 Zillion Light Years“

Bob Marley – „Get up, stand up“

Zkuste uvést maximálně deset rad pro ty, kteří se chtějí prosadit v hudebním průmyslu.

Buďte vstřícní a ohleduplní. Proč by člověk měl být nepříjemný, když může být milý?  

Nejdříve myslete na druhé, teprve potom na sebe. Na první pohled to možná vypadá divně, protože člověka napadne, že takhle to daleko nedotáhne, ale ujišťuju vás, že opak je pravdou.  

Nečekejte, až vám někdo řekne, co máte dělat. Pusťte se právě do toho, co je podle vás třeba udělat.

Pokud vás někdo – nadřízený, kolega, kdokoli – požádá, abyste něco udělali, nikdy nezklamte. Když něco nepůjde, svět se samozřejmě nezboří, ale dotyčnému to předem řekněte a vysvětlete.

Buďte upřímní. Lež vede jen k dalším lžím, ty zase k nedůvěře a pak se začarovaný kruh uzavře.

Buďte dochvilní. Na tomhle pracuju pořád, ale věřte mi, že je to hrozně moc důležité. Jakmile přijdete pozdě, dáváte druhému najevo, že vám na něm zas tolik nezáleží nebo že si svého času považujete víc než jeho.

Soustřeďte se na jednu věc, nenechte se zahltit. V současném světě na nás působí tolik podnětů, že nevíme kam dřív skočit. Rozložte si cíle, požadavky nebo úkoly na dílčí body a pak je probírejte jeden po druhém.

Ke každému se chovejte ohleduplně, mezi lidmi nedělejte rozdíly, protože tak to má být a protože lidi, kteří jsou dneska poslíčky, číšníky, servírkami, sekretářkami a tak dále, mohou už zítra být velkými hvězdami, řediteli, manažery a tak dále a tak podobně.